HAMLET (Hamlet, Prince of Denmark)
Klíčová tragédie, označovaná jako intelektuální, zobrazuje bezelstný idealistický boj osamoceného jedince se světem intrik a zločinu.
Dánský kralevic Hamlet se od nočního přízraku svého mrtvého otce na hradbách hradu Elsinoru dovídá, že král byl zavražděn svým bratrem, nynějším vládcem Claudiem, který se oženil s Hamletovou matkou královnou Gertrudou. Princ, zamilovaný do Ofélie, dcery nejvyššího komořího Polonia, předstíraje šílenství je rozhodnut vraždu pomstít. Oféliin bratr Laertes a Polonius Ofélii zrazují od citu k Hamletovi. Král a Polonius se snaží odhalit příčinu Hamletovy pomatenosti a využívají k tomu i bývalé princovy spolužáky, Rosenkrantze a Guildensterna. Hamlet špehy odhalí a využije návštěvu herecké družiny k inscenování podobenství o zavraždění svého otce. Claudius je hrou otřesen a Hamlet váhá, zda ho nemá zabít. Místo toho při vyčítavém rozhovoru bezděčně zabije Polonia, který je ukryt za závěsem v matčině ložnici. Claudius posílá Hamleta v doprovodu Rosenkrantze a Guildensterna do Anglie s cílem, aby tam byl popraven. Hamlet tuší léčku, zmocní se průvodního listu, který mají jeho průvodci, a nahradí jej jiným, v němž jménem královým žádá, aby byli popraveni oba doručitelé. Princ se vrací zpět. Na hřbitově se střetne s Laertem, který truchlí nad skonem Ofélie, jež z nešťastné lásky k Hamletovi zešílela a utopila se. Laertes, který po svém návratu z Francie chtěl svrhnout krále Claudia, se stane nástrojem jeho úkladů vůči Hamletovi. Hamlet v souboji s Laertem sice vítězí, ale protože soupeřův rapír je otráven, po smrtelném zranění umírá. Zabije však ještě předtím krále, je svědkem smrti královny, která náhodou vypila pohár otráveného vína, jenž byl určen pro Hamleta a zabrání sebevraždě přítele Horatia jehož úkolem má být objasnění všech hrůzných okolností princova tragického osudu. V posledních okamžicích života dává kralevic, svůj “mroucí hlas” norskému vojevůdci Fortinbrasovi, vracejícímu se z polského tažení, aby se stal dánským králem. Horatiovým ujištěním, že sdělí “světu, jenž to neví”, jak “se to vše sběhlo”, a Fortinbrasovým rozkazem, aby Hamlet byl pohřben s královskými poctami, tragédie končí.
Základní rodinný a milostný konflikt nejdelší Shakespearovy hry přerůstá do velké osudové srážky všelidského charakteru a nadčasového významu. Hamlet sice podlehl v nerovném zápase se zkažeností světa, pojmenoval však příčiny a nositele zla a usiloval o jejich potření. Ve změti protichůdných myšlenek a citů, které obrážejí krizové jevy Anglie na přelomu 16. a 17. století i osobní zármutek autorův, způsobený smrtí syna Hamleta, je vzdán i hold hereckému povolání (divadlo na divadle). Nechybějí tu ani prvky komické (hrobnická scéna, ironické narážky). Komplementární je rovněž styl hry a jazykové prostředky. Filozofické promluvy se střídají s lapidárními úsudky každodenní životní praxe, vznešená básnická obraznost s přízemními hovorovými obraty, historizující asociace s dobovými narážkami, patetické vyjadřování se slovními hříčkami.
Parafráze: Apokryfy K. Čapka, Hamlet, kralevic dánský, aneb být či nebýt, čili trůny dobré na dřevo E.F. Buriana, Noc s Hamletem V. Holana, Haprdáns Ivana Vyskočila, Hamlet L. Oliviera, Kurosawy či Verdiho.
