Jádro jeho díla tvoří satiry, básnické listy a lyrické básně. Jeho poezie představuje vzor klasické vyrovnanosti, kázně a látkového výběru. Sbírky Carmina, Satirae, Ódy a Epódy. Je také autorem mnoha známých sentencí: „In medias res.“ (k jádru věci) „Nil admirari.“ (nedivit se) „říkat věci s úsměvem“ „smrt je poslední hranice věcí“ „Carpe diem.“ (využij dne) „Zachovávej si klidnou mysl i v neštěstí“ „Exegi monumentum aere peranuus.“ (vytvořil jsem památník kovu trvalejší) Publius Ovidius Naso (43 př. Kr. – 18 n. l.) Pocházel ze starobylého rodu z městečka Sulmony ve střední Itálii. V Římě a v Athénách studoval rétoriku, po návratu z Řecka se cele věnoval básnické činnosti, k níž měl mimořádné předpoklady (již v dětství prý hovořil ve verších). Pohyboval se v nejvyšších kruzích římské aristokracie a byl uznáván jako věhlasný básník. Bez udání důvodu („carmen et error“) byl císařem Augustem poslán do vyhnanství do černomořského přístavu Tomis (dnešní rumunská Constanla), kde po deseti letech pobytu sužován touhou po domově a rodině zemřel. Byl mistrem milostné poezie lyrické i epické: Lásky („Amores“), Jak léčit lásku („Remedia amoris“), Listy héroin („Heroides“) – fingované dopisy hrdinek svým protějškům Umění milovat („Ars amandi“) – radí ženám a mužům jak si získat lásku, jak se oblékat, jak se chovat napsal elegické sbírky: Žalozpěvy („Tristia“), Listy od Černého moře („Epistulae ex Ponto“), nedokončil cyklus o římských obřadech, svátcích a slavnostech Kalendář („Fasti“).

Český jazyk