Francesco Petrarca (1304 – 1374)

je považován za otce humanismu. Pocházel z Florencie. Podobně jako Dante musel odejít z vlasti. Skončil ve francouzském Avignonu. Byl přítelem Karla IV. a osobně navštívil Čechy. Psal italsky a latinsky. Všechny básně inspirovala láska k italské šlechtičně Lauře.
Dílo:
„Zpěvník“ – obsahuje 300 sonetů, věnovaných jeho milé Lauře, z toho vybral 100 sonetů – Sonety Lauře.
Zakladatel tzv. sonetu – znělky – má 14 veršů, 4 sloky po 4 a 3 verších (4 – 4 – 3 – 3).
Giovanni Boccaccio (1313 – 1375)
pocházel také z Florencie. uspořádal životopis Danteho a je autorem názvu jeho hlavního díla „Božská komedie“, ta se původně jmenovala jen „Komedie“.
Dílo:
„Dekameron“ – 100 novel zasazených do rámcové povídky. 10 mladých lidí uteče z Florencie před morem a po 10 dní si vypráví příběhy, převážně příběhy milostné.
Francouzská renesance
Francois Rabelais (1494 – 1553)
Pocházel z Chinonu z rodiny advokáta. Původně byl mnichem, vystudoval medicínu a stal se lékařem. Vydával knihy lékařské a právnické, působil zároveň jako redaktor a ovládal spoustu jazyků.
Díla:
„Gargantua a Pantagruel“ – příběh se odehrává ve středověku. Příběh tvoří osudy královské rodiny obrů – otce, syna a vnuka. Knihu Rabelais vydal pod pseudonymem Alcofribas Nasier. U pátého dílu se přesně neví, zda je autorem skutečně Rabelais, neboť je kniha psána poněkud odlišným stylem, než jaký Rabelais užíval v předchozích částech. Úvodní díl vypráví o první generaci obrů – Grand-Coussiera a jeho ženy Gargamelle, které stvořil kouzelník Merlin. Obrům se narodil syn Gargantua. Děti vychovávány ve středověku. Středověký způsob výchovy však nahradily metody humanisty Ponokrata. V žácích pěstuje ducha, třídí jejich dovednosti, cvičí jejich důvtip a pozornost. V druhém díle se čtenářům také představuje Gargantuův syn – obr Pantagruel, dokonce studuje na univerzitě. Zde se seznamuje se studentem Panurgem. Druhá část románu zachycuje také válku s Dipsody. Třetí díl autor věnuje rozmluvám o ženách a o manželství. Čtvrtá kniha popisuje cesty Pantagruela a Panurga za tzv. božskou Lahvicí. Poslední pátý díl epopeje ukončuje putování za božskou Lahvicí. Pojí se s ní stálá touha po poznání. Autor se postavil proti středověké zaostalosti. Podle vzorů renesance a humanismu usiloval o víru v rozum člověka, toužil po poznání pravdy, skutečném vzdělání atd. epopej střídá prvky rytířských povídek, hrdinských eposů, ale i náboženského traktátu.