Realismus
silně ovlivnil i tvorbu v Rusku a Anglii. Anglický realismus, představovaný hlavně Charlsem Dickensem, je však trochu odlišný a nedodržuje zcela realistické metody. Kritika poměrů se střídá s idealizací patriarchálních rodinných tradic, podrobný popis se mísí s fantastickou atmosférou, apodob. Svým způsobem originální a odlišný je i realismus Ruský. V díle hlavních Ruských realistickách Autorů L.N. Tolstoje (Vojna a mír, Anna Karenina), N.V. Gogola( Revizor, Mrtvé duše) a F.M. Dostojevského převládá nad pouhým popisem poměrů hluboký psychologický rozbor hlavních postav.
V období realismu žil také významný norský spisovatel Henrik Ibsen. Ten však mezi realisty zapadá spíš obdobím ve kterém žil než svou tvorbou. Mezi jeho díla blížící se realistické Tvorbě patří například Divoká kachna či Opory společnosti.
Realistická metoda se později uplatnila ještě po druhé světové válce v italské literatuře v takzvaném neorealismu. Podobně jako realisté se snaží neorealisté pravdivě zobrazit skutečnost, avšak způsobem zachycování bídy se blíží naturalismu. Neorealismus pronikl nejen v literatuře, ale především ve filmu například v díle Vittoria de Sicy (Zloději kol), Lucina Viscontiho (Smrt v Benátkách) či Luigiho Pirrandella. Určitým způsobem pronikla realistická metoda i do magického realismu (60. až 70. léta), kde se realita mísí s prvky fantastického světa. Jde o „magický výklad reality“. Hlavní autoři tohoto směru pochází především ze střední Ameriky. Mezi nimi např.: Aleio Carpentier (Barokní koncert), Gabriel Garcia Marquese …
