román Nesmrtelnost (1990)-

Filozofický román o všeovládající ohlupující povrchnosti, díky níž moderní člověk často zapomíná na podstatné hodnoty bytí. Nejdříve byla publikována ve francouzském překladu (L’immortalité, 1990; přel. E. BLOCH), což je definitivní text románu schválený autorem.
Román se skládá ze sedmi dílů členěných do krátkých kapitol. Rámec příběhů a úvah tvoří scéna u bazénu v pařížském tělocvičném klubu, kam si vypravěč chodívá popovídat s profesorem Avenariem. Právě zde si povšiml starší dámy, jež se s mladým plavčíkem rozloučila půvabným gestem. Tímto gestem byl vypravěč inspirován k vytvoření postavy Agnes, jejíž smutný příběh dominuje v lichých dílech románu (Tvář, Boj, Náhoda, Oslava). Jde o citlivou mladou ženu, která si po smrti svého otce stále více uvědomuje, že se jí hnusí moderní život, jenž se proměnil v tlačenici. Touží po samotě, po prostém bytí “an sich” a sní o tom, že opustí muže i dceru a začne nový život ve Švýcarsku. Její sestra Laura je poněkud povrchnější – ráda své stavy dává najevo pomocí vnějškových, málo obsažných symbolů a gest. Nachází uspokojení ve vztahu k milenci, seladonskému rozhlasovému speakerovi, jehož relace jsou pro Agnesina muže i pro vypravěče typickou ukázkou masmediálního ohlupování. Jen díky autonehodě se Agnes nesplnil její sen o přesídlení do Švýcarska. Druhý díl románu (Nesmrtelnost) je esejistickou revokací vztahu mezi J. W. GOETHEM a Bettinou VON ARNIM, která se v touze po nesmrtelnosti stylizovala do role milenky slavného básníka. Ve čtvrtém dílu (Homo sentimentalis) jsou uvedeny ohlasy R. M. RILKEHO, R. ROLLANDA a P. ELUARDA na Bettininy mystifikace týkající se jejího vztahu ke GOETHOVI; v závěru tohoto dílu se GOETHE setkává s E. HEMINGWAYEM a oba pobaveně sledují posmrtné zkreslování svých životních osudů. Šestý díl (Ciferník) je “nejsmutnějším erotickým příběhem”, který ostře kontrastuje s Bettininou hrou na romantické vzývání lásky, neboť v něm jsou s vědoucím odstupem pojmenovány fáze, jimiž prochází většina milostných vztahů, i nevyhnutelnost zapomnění, které absurditu milostných aktů provází.
“Podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné. Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy, aby se nedaly vyprávět.” V tomto citátu je obsaženo zdůvodnění netradiční románové formy. Ta sice opět vychází z Kunderova pojetí románu jako sedmidílné variace na ústřední téma, avšak od předchozích opusů se Nesmrtelnost přece jen liší -jednak posílením esejistických složek románu, jednak často zdůrazňovanou fiktivností a tvořeností textu. Kundera se zde důsledně drží zásady, že “román se nemá podobat cyklistickému závodu, ale hostině o mnoha chodech”.
Zmínka o adaptacích odráží Kunderovo rozčarování z filmové podoby Nesnesitelné Iehkosti bytí, jež mu zřejmě dodalo chuť znovu experimentovat s možnostmi románové výpovědi a zredukovat narativní složky textu na úkor meditativních. Rozplývavá epická linie o osudu nešťastné Agnes je prokládána úvahami o hektickém životním stylu současného člověka, který bloudí labyrintem masmédií uměle vynořených obrazů, kde je natolik zabydlen, že často ani nepostrádá svou ztracenou individualitu. Světem již nevládne ideologie, ale imagologie, nejde o to být a popř. usilovat o něco, čemu je přikládán význam, ale skrývat se za nápadnou “image”, jejíž působivost spočívá v několika neustále opakovaných gestech a sloganech. Imagologii podléhá i Bettina VON ARNIM svou zběsilou a vypočítavou touhou stát se součástí GOETHOVA životopisu a obětí posmrtně vytvořené “image” je i HEMINGWAY. Díky všudypřítomným žurnalistům připraveným o všem informovat přichází člověk o právo na soukromí. Otupujícímu tlaku imagologického, žurnalistického a reklamního diktátu se důsledně vzpírá jen Agnes, a tedy i vypravěč, v jehož fantazii se zrodila. Situace individuality, která se odmítá smířit s tímto diktátem, není jednoznačně řešitelná – zbývá jen rozpačitý, pateticky pronesený přípitek “na konec starých časů” a “nesmírný a nesrozumitelný stesk”.
Ve svém “opusu číslo sedm” Kundera zkoumá nejen “vztah člověka a jeho obrazu”, ale rovněž základní rysy evropské kultury a to ve větší míře než v předchozích románech. Nesmrtelnost je proto možno chápat jako dílo, v němž se protíná dosavadní autorova románová zkušenost s jeho (v posledních letech velmi vlivnou a respektovanou) tvorbou esejistickou, kterou Kundera nepíše česky, ale francouzsky – L’art du roman ( Umění románu, 1986