Václav Havel (1936)

Hry 1970-1976 – soubor her
Spiklenci- První hra v nové situaci, situaci zakázaného autora. Doba v něm vyvolala odpor k satirickým a komediálním prvkům dosavadního psaní; chtěl oslovit “svět vůbec”, rozvinout téma krize lidské identity na jakési abstraktní rovině. “Právě tím jsem si však vytvořil všechny předpoklady k tomu, co se pak stalo: že vznikne hra přespekulovaná, neživotná, bez švihu, bez krve, bez humoru a bez tajemství.”
Žebrácká opera- Autor ji psal lehce a uvolněně. Má tu hru rád, jako jedinou ji mohl vidět na jevišti 1. listopadu 1975 se konalo v sále v Horních Počernicích amatérské představení Žebrácké opery, jež se stalo záminkou pro rozsáhlou akci proti autorovi, hercům i některým divákům. Tato hra velmi volně navazuje na Brechtovo dílo, chce zobrazit všemocnost mocenského aparátu, který manipuluje lidmi pomocí intrik a demagogie. Je to svěží a duchaplná hra.
Horský hotel- Mnohem méně se vydařil, sám autor o něm pochyboval, že by se mohl někde hrát, neboť hra probouzí odpor už ve své písemné podobě. V podstatě je to scénické pásmo promluv o ničem
Vernisáž a Audience-jednoaktovky Údajně je psal jen pro pobavení přátel, ale bavil se jimi téměř celý svět. Hlavní postavou v nich je spisovatel Vaněk, mající určité rysy autora. (Tyto “vaňkovské” aktovky psal i Pavel Kohout, Pavel Landovský a Jiří Dienstbier – Atest, Marast, Arest, Protest.) Obě Havlovy aktovky jsou všeobecně známy – v první jde o dialog disidentského spisovatele pracujícího v pivovaru s jeho nadřízeným, sládkem. Tato aktovka ukázala ve strojově se opakujícím slovním referátu teror pseudolidové bodrosti v kontrastu s intelektuální kultivovaností. Jistá vykonstruovanost a umělost textu je typická i pro druhou aktovku Vernisáž, ovšem fraška rodinné idylky a spotřebního štěstí má pevné kořeny v životní realitě.
80. léta – tři celovečerní hry: Largo desolato- Hlavní postavou je doktor filozofie Leopold Kopřiva, který byl proti své vůli vmanévrován do role hrdiny,jímž ve skutečnosti není. Jeho bohatá politická a spisovatelská činnost z něj udělala představitele demokratických sil, u nepřátel, tajných policistů, figuruje jako podvratný živel podezíraný z protistátní činnosti. Obě strany v něm vidí pouze hlasatele idejí, nikoliv člověka. Leopold Kopřiva má pocuchané nervy, sám se chvíli považuje za hrdinu, chvíli za zbabělce a pomalu ztrácí svou identitu. Špehýrkou ve dveřích neustále vyhlíží, zda už ho jdou zatknout. Musí přijímat časté návštěvy, které ho znervózňují a přivádějí ještě do větší izolace. Jedni ho nutí k dalším politickým gestům, jiní chtějí, aby podepsal prohlášení, které by odstranilo možnost dalšího zatčení. Situaci mu komplikují i ženy v jeho blízkosti (nevěrná družka, nepříliš duchaplná přítelkyně a mladičká obdivovatelka). Leopold nakonec touží po novém zatčení, jež by ho vysvobodilo z psychického napětí.Vysvobození ale nepřichází.
Pro inscenátory hry napsal V. Havel několik poznámek: “Vždycky jsem doufal, že svědectvím o určité konkrétní zkušenosti světa se dotknu čehosi obecně lidského, že to konkrétní je jen cestou a způsobem, jak vypovídat o lidském bytí vůbec, o člověku v dnešním světě, o krizi soudobého lidství – tedy o něčem, co se tak či onak týká všech. Kdyby mé hry byly považovány za pouhý dokument o určitém speciálním prostředí nebo společenském systému, považoval bych to za autorský neúspěch.
V té hře nejsou žádné kladné ani záporné postavy. Jsou tam prostě, lze-li to tak říct, postavy paradoxní, součástky, oběti i tvůrci paradoxního světa, v němž to všichni myslí tak trochu dobře a všichni mají tak trochu pravdu a přitom jsou všichni vedle, všechno kazí a zhoršují. Všichni jsou svým způsobem tragičtí a zároveň svým způsobem směšní. Všichni by měli vyvolávat – byť přirozeně v různě odstíněné vzájemné míře – zároveň soucit, odpor a smích.”