3. Obrozenecká jazykověda a její význam.
NO se výrazně soustředilo na jazyk a jazykovědu, protože se ukazovala potřeba upevnit
a obohatit spisovnou češtinu a vytvořit z ní opět nástroj české kultury, literatury a vědy.
Nejslavnějším jazykovědcem první generace NO je
Josef DOBROVSKÝ – zabýval se studiem našich nejstarších dějin, literární historií
a slovanskými jazyky. Skeptický pohled na možnosti česky psané literatury. Německy: Dějiny českého jazyka a literatury, Zevrubná mluvnice jazyka českého
- Německo – český slovník – 2 díly
Latinsky
- Základy jazyka staroslověnského – základní dílo slavistiky, tedy vědy o slovanských národech – o jejich jazycích, kultuře, dějinách
Nejslavnějším jazykovědcem druhé generace NO je
Josef JUNGMANN – mj. i slavný překladatel. Jungmann ztotožnil národ a jazyk. Zdůrazňoval potřebu vytvořit novou českou vědeckou terminologii a rozvinout jazyk české umělecké literatury /ukázka A/. Jungmann napsal (samozřejmě česky):
- Slovesnost – kniha měla být teorií literatury a slohovou čítankou
- Historie literatury české
- Slovník česko – německý – pětidílný, nejslavnější jazykovědné dílo
4. Obraz minulosti jako posily národního vědomí (Palacký, Rukopisy) Pod vlivem preromantismu se čeští obrozenci často obraceli do národní minulosti: ve slavných obdobích českých dějin viděli možnosti posilování národního (sebe)vědomí. Václav HANKA a Josef LINDA – sestavili dvě básnické skladby a veřejnosti bylo sděleno, že jde o staročeské literární památky, nalezené po letech. Tyto památky dostaly – dle míst údajných nálezů – známé názvy: Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský.
Už od zveřejnění „nálezu“se objevovaly spory a pochybnosti o pravosti rukopisů. Tyto tzv. rukopisné boje vyvrcholily až na konci 19. století, kdy významní čeští vědci rozličných oborů dokázali, že jde skutečně o padělky, jejichž autoři chtěli během NO podpořit starobylost české literatury (náměty básní v rukopisech se vztahovaly k nejstarším českým dějinám
a pověstem). Nejslavnějším historikem NO byl: František Palacký
- Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě – slavný spis, v němž líčí naše dějiny od počátku do roku 1526 (kdy na téměř 400 let usedli na český trůn Habsburkové). Palacký psal své stěžejní dílo do roku 1848 německy, pak česky /ukázka C/.
