Realismus v dílech Havlíčka a Němcové

realismus realis (lat.) – skutečný úsilí o objektivní umělecké zobrazení skutečnosti v jejích podstatných rysech – objevuje se v celé rozloze literatury; v 19. st. roste snaha zobrazenou společnost kriticky hodnotit – kritický realismus. Realistická metoda je přímo spjata se vznikem realismu jako uměleckého směru 2. poloviny 19. století, metodou realistické tvorby je podrobná analýza společnosti a její přesné a pravdivé (realistické) zachycení, k tomuto vystižení používá typického průměrného hrdinu, který zastupuje širší společenskou vrstvu či skupinu lidí. Dalším rysem realistického hrdiny je, že se během děje vlivem svého okolí neustále vyvíjí. Realistický autor není z důvodu objektivity v díle přítomen, stojí opodál, díla jsou psána er-formou. Realistická díla se také odehrávají v současnosti, reagují na současné dění, jsou aktuální a především jsou kritikou nedostatků společnosti. předchůdci – Daniel Defoe (1660 – 1731) Jonathan Swift (1667 – 1745) Henry Fielding (1707 – 1754) Lawrence Sterne (1713 – 1768) cíl – definovat a zobrazit neduhy společnosti dané doby autoři upřednostňují pozorování, odmítají subjektivní komentování; snaží se být objektivní, ale už tím, že si vybírají určité zástupce skupiny, něco zdůrazňují témata – konflikt vášní a rozumu – sociální křivdy – kritika rozvrstvení společnosti podle majetku – národnostní útisk hrdinové – nejsou to pouze jednotlivci, jsou vlastně ztělesněním dané skupiny, společenské vrstvy – typizace – spjati s prostředím; vytvářejí ho a jsou jím současně sami formováni; – jejich charaktery se vyvíjejí , nejsou neměnné a statické -často popisy prostředí či vnějšku postav, které zároveň vystihují charaktery hrdinů -používané formy – povídka – román (románové cykly) – historická freska – románová epopej -prolínání s romantismem -na rozdíl od romantismu se postavy pohybují v prostředí sobě vlastním