20. VÝVOJ ČESKÉ PRÓZY A POEZIE PO ROCE 1945

1. Charakterizujte vývoj české literatury po roce 1945. V květnu 1945 skončila druhá světová válka. V dubnu 1945 byl sestaven tzv. Košický vládní program, který mj. obsahoval plány zesílené orientace obnoveného Československa na Sovětský svaz, odsunu Němců z pohraničí a potrestání německých válečných zločinců. Ve svobodných volbách roku 1946 zvítězili komunisté a premiérem se stal Klement Gottwald: postupně stále zesilovala orientace Československa na SSSR a socialismus a ve vládě narůstaly rozpory mezi komunistickými a nekomunistickými ministry. V únoru 1948 vedly rozpory ve vládě k demisi nekomunistických ministrů. Komunisté tak zvítězili nad demokratickými silami a zavedli tímto únorovým pučem komunistickou diktaturu: totalitní režim pak trval až do tzv. Sametové revoluce v roce 1989. Únor 1948 znamenal zásadní zlom v dějinách české kultury – a tedy i ve vývoji české literatury. 50. léta se dají charakterizovat jako nejtemnější období komunistické nadvlády v Československu. Probíhaly komunistické čistky: byly zřízeny tábory nucených prací pro politicky nepohodlné osobnosti, nekomunističtí profesoři a studenti byli vylučováni z vysokých škol, ze Syndikátu českých spisovatelů byli vyloučeni mnozí autoři. Ve vykonstruovaných politických soudních procesech byli mnozí intelektuálové a spisovatelé falešně obviněni a uvrženi na mnoho let do vězení (např. katolický básník Václav Renč). Množství politických vězňů kruté mučení nepřežilo nebo se vrátili z vězení nemocní a brzy umírali (například katolický básník Jan Zahradníček). Události roku 1948 vedly k vlně emigrace. Jediným uznávaným literárním směrem 50. let byl socialistický realismus, podle kterého má literatura šířit myšlenky socialismu a komunismu, oslavovat učení Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Hlavními propagátory socialistického realismu byli Václav Kopecký (komunistický literární kritik, vysokoškolský profesor, demagog, ministr kultury) a Zdeněk Nejedlý (ministr školství a předválečný nadaný intelektuál). 60. léta přinesla částečné uvolnění svobody tisku a rozvoj české kultury. V komunistické straně se objevily snahy o změny, o určité odpoutání od Sovětského svazu, o tzv. socialismus s lidskou tváří. V nadějném období tzv. Pražského jara se objevily názory, odsuzující komunismus jako ideologii. Někteří spisovatelé tehdy kritizovali kulturní politiku komunistů (například Václav Havel, Ludvík Vaculík, Milan Kundera). V srpnu 1968 však došlo k okupaci Československa: Sovětský svaz spolu s vojsky dalších států Varšavské smlouvy tak násilně zastavil obrodné hnutí v naší zemi. Rok 1968 vyvolal další vlnu emigrace. V Československu došlo k utužení totalitní vlády komunistické strany a začátku tzv. normalizace, která (v poněkud méně krvavém duchu) navázala v 70. a 80. letech na praktiky 50. let. Nejslavnějším organizovaným hnutím aktivního odporu proti komunistickým mocipánům se stala Charta 77. Po roce 1968 se česká literatura (definitivně) rozdělila na tři proudy: literaturu oficiální, samizdatovou a exilovou. Oficiální literatura přinesla kromě politicky a ideologicky zaměřených knih i řadu kvalitních literárních děl.