II.intermezzo
nářek duchů nad Vilémovou smrtí
4.zpěv-autostylizace ztotožnění autora s dějem poutník=Mácha, touha po dokonalosti, ráji -čas smívá rány(koloběh) „Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.“- 4.zpěv „Bez konce láska je!- Zklamánať láska má!“ filozofický konec:nekonečnost lásky, zamyšlení nad tragikou lidského osudu -inspirovali se:malíři: Svolinský, Švabinský, Zrzavý divadlo:E.F.Burian D34 -Mácha pracuje promyšleně
děj tvoří Máchovi východisko k hlubokým filosofickým reflexím i ke kritice společnosti, v níž oba mladí lidé zahynuli ne vlastní vinou, dospívá i ke kritice náboženství a Boha, který to připustí. děj přerůstá v tragédii obecně lidskou, což podtrhují slova závěrečného politování, které je určeno i samotnému autorovi:“Hynku!Viléme!Jarmilo! jedinou jistotou zůstává odsouzenci i básníkovi země!