a) Zvukomalba a její podstata (vyjděte z ukázky Polednice).

Zvukomalba (cizím slovem onomatopoie) je nakupení určitých hlásek ve verši tak, aby vyvolaly dojem reálného zvuku nebo na něj upomínaly. Napodobování hlasu přírody leží v kolébce řeči a samy děti, když začnou objevovat svět, mluví s ním jeho zvuky. Se zvukomalbou vstupují do veršů bouřky a vichřice, ale i vánky a neslyšné šelesty pleti, všechno ptactvo nebeské i polní, hučení vlaků a všežravé zvuky civilizace, hlasy bytostí živých, a dokonce i neživé hmoty. V konkrétní ukázce z Polednice například slova „plíží tiše“ svou zvukovou podobou vyvolávají představu pomalého záhadného tichého pohybu strašidelné bytosti. b) Posuďte poslední ukázku z hlediska stavby souvětí. V ukázce z Jirotkova Saturnina najdeme například souřadné souvětí, ve kterém jsou dvě věty hlavní ve významovém poměru slučovacím (Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal do lesa. H1 a H2). Následující souvětí má tento schematický vzorec: H1, H2, že V1, a co V2, H3. Obě přísloví v ukázce v souvětích jako celek zastupují podměty hlavních vět (Není všechno zlato, co se třpytí. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.).

c) Vyhledejte v ukázkách přídavná jména a mluvnicky je určete. U přídavných jmen určujeme pád, rod, číslo (a případně i druh a vzor). Existují tři druhy přídavných jmen: tvrdá (mají pro tři rody tři různé tvary – vzor mladý, -á, -é), měkká (mají jeden tvar pro všechny tři rody – vzor jarní), přivlastňovací (vzory: otcův, matčin). Ukázka B – přídavná jména: vysokými, hustými, lichvinskými, jasný, mladý, rychlých. Ukázka C: vraném, bujném, zlatý. Ukázka D: malá, hnědá, divé, křivé.