ČEKÁNÍ NA GODOTA

Klasické absurdní drama z r.1952, nejznámější autorovo dílo. Hra o dvou jednáních se odehrává v neurčitém čase a prostoru.
Na venkovské cestě s jedním stromem se setkávají dva tuláci, Vladimír a Estragon, kteří čekají na jakéhosi Godota, jenž by měl změnit jejich osud. Neustále se opakující dialog o možném Godotově příchodu přeruší dvojice pána Pozza s bičem a jeho otrockého sluhy Luckyho, uvázaného jako pes na provazu a vlekoucího kufr, stoličku a koš s jídlem. Vladimír s Estragonem navazují s Pozzem absurdní rozhovor, který se týká mj. i Godota a nemluvícího Luckyho. Po odchodu Pozza a Luckyho vstupuje do hry chlapec, který přináší vzkaz, že pan Godot dnes večer nepřijde, ale určitě prý zítra. Druhé dějství se odehrává nazítří v touž dobu a na stejném místě. Je v podstatě opakováním prvního jednání s tím rozdílem, že Pozzo přichází osleplý a je tudíž závislý na Luckym i na obou tulácích. V závěru hry přicházející chlapec opět sděluje, že pan Godot dnes nepřijde, ale určitě se dostaví zítra. Vladimír s Estragonem se chtějí oběsit, ale provaz z kalhot se předtím přetrhne, rozhodují se odejít, ale zůstávají nehybně stát.
Hra o čekání, které nepřináší výsledek, je vyjádřením absurdní situace soudobého světa, v kterém mizí minulost, přítomnost je nehybná – v kruhu se opakující a budoucnost se ztrácí. Tragická bezvýchodnost protagonistů hry, prosvětlovaná groteskními klaunskými scénami pádů, obouvání a zouvání bot (slovo godillot z něhož prý je odvozeno jméno Godot, je francouzský slangový výraz pro botu), padání kalhot, žvatlavých dialogů apod., symbolizuje smutnou komedii postmoderní civilizace.
Jean Genet (1910 – 1986)
Franc. dramatik. Jeho prozaická tvorba je blízká existencialismu. Pro jeho svět jsou typické existencialistické polohy osamělosti, samoty, úzkosti či svobodné volby. Genet svět krutosti, násilí a zla neodsuzuje, ale naopak estetizuje a povyšuje do polohy osobité morálky a poetiky. Jeho hrdina na sebe bere hříchy druhých, pobývá ve vězeních, adoruje galeje atd. Jeho hry jsou silně obrazné, alegorické, symbolické až rituální. Kladen je důraz na dekorace, kostýmy a scénické prostředky.
Služky (1947), Balkon (1956), Černoši (1958) a Paravány (1966)
Eugéne Ionesco (1912)
Francouzský dramatik a esejista rumunského původu. Narodil se v Slatině jako syn Rumuna a Francouzky. Dětství prožil v Paříži. kde také studoval. V rodném Rumunsku působil jako gymnaziální profesor a literární a divadelní kritik. Od r.1938 trvale žije v Paříži, kde byl nakladatelským úředníkem.
Do literatury vstoupil v třicátých letech rumunsky psanou sbírkou básní a knihou literárních esejů. Jako tvůrce absurdního dramatu napsal již francouzsky řadu rozsahem nevelkých tzv. antiher, které ho světově proslavily:
Plešatá zpěvačka (1950)
Židle (1952) – podstatou hry je naplňování jeviště židlemi, na něž usedají fyzicky nepřítomné osoby
Nosorožec (1960) – symbol tupé stádnosti, konformity, setrvání v lidství
Král umírá (1962) – agrese smrti, umírání, rozpadu