České divadlo a drama v 1. polovině 20. století
Dělíme do dvou linií: – klasická kamenná divadla – avantgardní divadla – divadlo zaujímalo významné postavení již v 19. století – po vrcholném období 80.a 90. let 19. století vzrostl opět význam divadla krátce před a v průběhu 1. světové – obě pražské scény, Národní divadlo a Městské divadlo na Vinohradech měly vynikající dramatické autory, např. Jaroslava Hilberta, Viktora Dyka, Fráňu Šrámka atd. – obě tyto scény si dokázaly udržet i za obtížných podmínek styk s evropským dramatickým uměním. Také zásluhou dvou režisérských a tvůrčích osobností: Jaroslava Kvapila a Karla Huga Hilara.
Po r. 1918 vznikaly další divadelní scény. – v Praze vzniklo kolem 20. let Osvobozené divadlo (název je odvozen od knihy Alexandra Tojrova. Vzniklo už r. 1925 oficiálně r. 1926) v 30. letech divadlo D (déčko) Emila Františka Buriana – z kabaretních scén už před válkou vynikla Červená sedma – Jiří Červený, Eduard Bass atd. – po válce vznikla Revoluční scéna – Emil Artur Longen – začalo se formovat divadlo dělnické Dědrashor –dělnický dramatický sbor – Jiří Honzl – velký význam měla i mimopražská divadla: Městské divadlo v Plzni, ND v Brně, Městské divadlo v ČB, Olomouci, Ostravě
Repertoár českých divadel se za 1. republiky opíral o široký autorských základu a to je dramatiků starších, teprve začínajících: Karel a Josef Čapkové, František Langer, Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval atd. Herci, se starší generace: Eduard Vojana, Jindřich Mošna, Hana Kvapilová atd. Mladší Růžena Nasková, Eduard Kohout, Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Hugo Hass, Ladislav Pešek, Olga Scheinpflugová atd.
