Česká literatura
satira – lit. umělecké dílo odsuzující výsměchem, sarkasmem, ironií, vtipem a nadsázkou záporné společenské jevy, lidské vlastnosti, vztahy apod.
základní žánry: satiry všeho druhu, píseň, aforismus, epigram, alegorický epos, humoristická povídka a humoristický román, parodie, apokryf, pamflet, veselohra, fraška, satirická komedie, groteska aj.
- rozpor mezi tragickým a komickým se uplatňuje v humoru v různých etapách v různé síle
- humor se postupně diferencuje
- satira je preferována zvláště v obdobích křiklavých sociálních nesrovnalostí
- v české lit. můžeme za reprezentanty satiry považoval autora Mastičkáře, K. H. Borovského, J. Haška, Voskovce a Wericha, části tvorby J. Kainara, V. Blažka, I. Vyskočila, M. Uhdeho, V. Havla
- tradice nesatirické – laskavého, idylického, poetického či recesního humoru – je daleko širší: od Národního obrození Štěpánek, Klicpera, Tyl, přes Vrchlického, Čapka, Poláčka po řadu autorů současných
Od počátku k národnímu obrození
- zlomek velikonoční hry Mastičkář ze 40. let 14. stol. zesměšňuje šarlatánské prodavače mastí
- pokrokovou tradici českého humoru prezentuje tzv. Hradecký rukopis
- veršované kázání Desatero kázanie božie předvádí kriticky hříchy, zvl. okrádání, Sedm satir o řemeslnících a konšelích uplatňuje více vtip a humor
- z konce 14. stol. pochází veršovaná hádka Podkoní a žák, která dialogem ukáže bídu obou
Smil Flaška z Pardubic
- promluvil za vysokou konzervativní šlechtu ve veršované alegorii Nová rada
- sněm zvířat a ptáků radí, jak vládnout
doba husitská
- humor se objevuje zřídka – kupodivu spíš na straně katolíků, útočících svými parodiemi na husity
- ti užívají satiru ve svých písních či v pamfletech
humanismus a renesance
- v tomto období satiru najdeme jen výjimečně, např. u latinsky píšícího
