Pražský lingvistický kroužek

• vznikl v Praze roku 1926
• členové: Vilém Mathesius, Bohumil Trnka, Roman Jacobson (lingvista a literární badatel), René Wellek (teatrolog), Bohuslav Havránek, Vladimír Skalička, Nikolaj Trubeckoj
• věnovali se fonologii a poetice
• inspirováni Sassurem
• sdružení jazykovědců a literárních teoretiků, kteří rozpracovali strukturně funkční zkoumání jazyka a literatury
• literární dílo más tavbu, strukturu a ???? vývoj
• každý prvek má svou funkci

Fenomenologie

• nauka o zření podstat, fil. metoda
• Roman Ingarden (PL) → soustřeďuje se na samotný text
• redukce předmětu (= uzávorkovaná)

VII. Literární kritika a její disciplíny Literární kritika – její hlavní metodou je srovnávání, že jedno dílo je lepší než druhé, a proč tomu tak je

• kritika = objektivní zhodnocení nového uměleckého díla
• je jí blízko aliologie (nauka o hodnotách a hodnocení)
• žánry: recenze (okamžitá reakce), kritická stať (soubor studií), imaginární rozhovor
• na jejím základě pracuje lit. historik
• lit. kritik nemusí být literátem
• vyjadřuje se hodnocením lit., lit. hist. to dává dohromady + vyjadřuje to, co lit. kritika odepsala

Dělíme ji na klasickou neboli tradiční (zakladatel K. H. Borovský, jeho nejznámější kritika na dílo Tyla Poslední Čech), představitelem byl F. X. Šalda. Požadavky:kritikovy názory jsou doložené, každá kritika je subjektivní, nerozebíráme dílo jako izolovaný objekt, ale zařadíme ho do souvislosti podle kontextu, autor musí kritiku přijmout klidně, i kritika je tvůrčí činnost. Forma – použití uměleckého stylu, metafor a dalších prostředků. literární kritika – literárněvědná disciplína zabývající se interpretací a hodnocením literárních děl Opírá se o literární teorii, literární historii, o filozofii a estetiku. Počátky literární kritiky spadají do antiky, kdy se v dílech antických autorů objevovaly reflexe literárního života (Aristofanés, Lúkiános). Jako činnost odborná se literární kritika vyvíjela v podobě filologické kritiky a hermeneutiky. Kritický zájem o literaturu sílil za renesance, zejm. v podobě polemik (J. Blahoslav Filipika proti misomusům), a v klasicismu (básnické polemiky, satiry, literární pamflety, travestie a parodie). V osvícenství se literární kritika stala výrazem úsilí o zvědečtění kritiky, zejm. v oblasti filozofie a historie (J. Dobrovský). Jako zvláštní literární druh se literární kritika vytvořila v první polovině 19. století. K významným představitelům české literární kritiky 20. století patřili např. M. Marten, F. X. Šalda, B. Václavek, V. Teige, V. Černý, M. Jungmann, E. Goldstücker. Oficiální česká literární kritika v období komunismu byla poznamenána tendenčními interpretacemi (L. Štoll, V. Rzounek, * 1921, M. Blahynka, H. Hrzalová, * 1929). Ineditní literární kritiku představoval zejména J. Lopatka.