Světové drama a divadlo první poloviny 20. století
na rozdíl od poezie a prózy zůstává závislé na svých vzorech z 19. stol.
společenská dramata H. Ibsena a lyrická dramata A.P. Čechova
historické drama čerpalo ze Shakespeara
linie:
impresionistická (Kvapil)
realistická (G.B. Shaw, R. Rolland)
naturalistická (A. Strindberg, G. Hauptmann)
poetistická (Nezval)
psychologická
objektivní (R. Rolland)
subjektivní (O’Neill)
expresionistická (O’Neill)
symbolistní (M. Maeterlinck)
ve 20. a 30. letech pronikly do dramatické tvorby prvky “osvobozeného”, “roztočeného” divadla
fakticky se projevuje snaha zrušit hranici mezi herci a diváky
autoři jsou zatlačováni do pozadí aktualizovanou rolí režiséra, herce a scénografa (stávají se spíše scénáristy)
předlohu režisér volně zpracovává tak, aby oslovila diváky
např. Jean Cocteau (Svatebčané na Eiffelovce, 1924), u nás revue Osvobozeného divadla (V a W), či dramatizace v divadle D 34-41
moderní dramaturgii také výrazně ovlivnil tzv. MCHAT (Moskevské umělecké akademické divadlo)
autentické prožívání rolí na jevišti
“hrát podle Stanislavského”
Němrovič-Dančenko
vliv měl také německý režisér E. Piscator (hra Átreovci – motiv viny a trestu)
monodrama: Peter Hanks (Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném Goetheovi)
monolog, kvazidialogy
