Tvorba pololidová
- lit., která vzniká v prostředí blízkém lidu. Nejvýznamnějším druhem této tvorby jsou interludia (mezihry) – krátké frašky, vkládané původně mezi vážné hry
- ale v 17. st. se provozují i samostatně. Hrávali je obvykle učitelé s žáky. Náměty jsou ze selského života, zachycují bídnost jejich postavení, terčem posměchu je obvykle sedlák a jeho žena, projevuje se zde zdravý smysl pro skutečnost.
Václav František Kocmánek (1607 – 1679)
- Psal frašky, dochovalo se jich sedm
- Lamentace venkovanů (Lamentatio rusticana) – česká skladba s lat. názvem z konce třicetileté války, jejíž hrůzy dopadají nejvíce na prostého člověka
- součástí je i „selský otčenánáš“ – skladby o selském životě, jednotlivé sloky končily částmi uvedené modlitby
František Jan Vavák (1741 – 1816) – písmák, milčinský rychtář, jeho paměti zaznamenaly i lidové obřadní písně předzpěvované na jarmarcích, zpracovávaly zajímavé příhody, jako povodně, požáru, vraždy a jiné.
Tvorba lidová Ústní lidová slovesnost – provázela umělou lit. vždy, vznikla dávno před lit. Psanou
- na konci 17. st. a během 18. st. nabyla zvláštního významu tím, že se v době úpadku umělé lit. stal hl. představitelkou slovesné kultury celého národa
- vyjadřuje vztah lidu k otázkám života a smrti, k přírodě, k práci, k rodině a spol. i boj proti utlačovatelům
Hlavní útvary: Sociální píseň (balada)
- přímý odraz rozporů mezi sedláky a pány
- dochovala se jen malá část (v soudobých rukopisech a sbornících)
- když pomíjel robotní útlak, ztrácely se z povědomí lidí, některé však přežily a byly zapsány až Erbenem, Sušilem nebo Bartošem (sběratelé lid. písní v pozdější době)
- zobrazují těžký život nevolníka (Kdyby nebe vyschlo a přestaly deště), bezvýchodný smutek => lid se brání satirou, posměšnými popěvky (Ach běda, běda koupil nás Breda)
- náměty pro Selské písně J. Vrchlického.
