V zámku a v podzámčí

• – dějiště Nymbursko; příjezd Skočdopolových z Prahy na zámek – nová šlechta; dvojí svět: zámek (Skočdopolovi, mamsel Sára, komorník Jacques, pes Joli) a podzámčí (vdova Karásková s dětmi Vojtěchem a Jozífkem, krejčí Sykora, podruzi); postava dobrého člověka – lékař (zná obě prostředí). Zákl. stavební princip – kontrast: sobectví, bezcitnost na zámku X obětavost, vzájemná pomoc v podzámčí; panský pes X utrpení dětí; přepych X chudoba, zápas s cholerou. Realistický pohled na skutečnost (popisný, detailní realismus), ale v závěru idealizace (romantická představa světa usmířeného = vliv utopického socialismu).

• Obrazy venkovského života – Babička
• vzniká po smrti syna Hynka; hmotný nedostatek, vzpomínky na dětství – doplněny a rozšířeny o poznání lidového života
• cíl – ukázat harmonický život prostých lidí, vzor dokonalosti člověka
• postavy: z venkovského prostředí – babička není živ. portrét Magdaleny Novotné, idealizace, ústřední postava, vztah k práci, životu, přírodě, vlasti, moudrost a životní zkušenost, ušlechtilost, ztělesněná harmonie, „šťastná žena“. Barunčini rodiče (Proškovi) – zpanštělá matka X sdílný, srdečný otec; děti – Barunka (autorka), Jan a Vilém, Adélka. Lidové typy – mlynář, Kristla a Jakub, rodina Kudrnova, Viktorka (nehodí se do této idyly, narušuje řád, romanticky se zamiluje a tato láska ji zničí – ztělesněná nešťastná láska Němcové). Panský svět: paní kněžna, komtesa Hortensie, jsou dobří, pouze zle informovaní, zlé je jenom služebnictvo, namyšlené a žene pány proti chudému lidu
• Kompozice: 2 dějová pásma – příjezd babičky, popis jejího všedního dne, hosté. Staré bělidlo v proměnách ročního období (stejně jako se vyvíjí děj Babičky. Prolog – vzpomínka na babičku, přímé oslovení; epilog – poslední léta babiččina, pohřeb)Babička neustále vypráví příběhy.

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! – Obraz její otisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! – Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený- nevím, nevím, jak se komu zalíbí! Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.