„Večer na Bezdězu“

– v této próze Mácha označuje večery za dobu dětství a mládí, protože v tomto čase se zdá země stejně nevinná jako dětská duše. S nocí přichází jinošství, s jitrem se jinoch mění v muže a s polednem se dostavuje stáří. Také v podvečer se autor ocitá ve zříceninách Bezdězu. Básník pozoruje šeřící se krajinu a nastávající ticho. Zdá se mu že v oknech zříceného kláštera vidí hlavy mrtvých mnichů. Vydává se do vsi a cestou potkává poutnici s mrtvým dítětem. Nikdy už ji pak neviděl, jen na hřbitově přibyl nový hrob.
„Máj“ – lyricko-epická báseň, vyšla v roce 1836, nebyla pochopena Máchovými současníky (Tyl, Čelakovský). Má 4 zpěvy mezi ně vložena 2 intermezza. Hlavní hrdina Vilém. Viléma jako dítě vyhnal otec, ujali se ho loupežníci, když dospěl, tak se stal jejich vůdcem (strašný lesů pán). Zamiloval se do Jarmily, která byla svedená jeho otcem, ale Vilém nevěděl že je to jeho otec a tak ho zabil. Za vraždu svého otce byl uvězněn a popraven. Jarmila spáchá sebevraždu skokem do Máchova jezera.
1. zpěv – obraz krásné májové přírody (romantika), všude plno lásky, vyzařuje štěstí. Jarmila je smutná, čeká na břehu jezera na Viléma, ale on nepřichází, přichází jeho přítel a Jarmile říká, že Vilém zabil svého soka a je ve vězení a bude popraven (sťat a lámán v kole). Vilém proklíná Jarmilu a Jarmila spáchá sebevraždu (utopila se). Děj končí trojím zvoláním Jarmilo, Jarmilo, Jarmilo. Uzavřela se první lidská tragédie.
2. zpěv – Vilém ve vězení přemýšlí nad svým osudem. Začíná motivem mrtvé hvězdy, která bloudí bez cíle vesmírem a na tu navazuje Vilém, který už před sebou nevidí žádný cíl, končí mu život Vilém přemýšlí nad svým životem. Necítí se vinen, přemýšlí o tom co bude po smrti. Nevěří v posmrtný život, je ateista – nevěří v boha.
3. zpěv – začíná motivem krásné ranní májové (2. Máj) přírody. Viléma vyvedli z vězení, rozhlíží se po kraji a pláče, loučí se s obláčky, s krajinou, se zemí. Následuje poprava, kat stojí již připraven a utnul mu hlavu a hlava a tělo padá k zemi, jeho tělo vpleteno v kolo a hlava nad ním. Závěrem jsou obrazy marnosti, beznaděje, konce života, pesimismus. Trojí zvolání Viléme, Viléme, Viléme. Dovršena druhá lidská tragédie.