Klasicismus a osvícenství (z lat. classicus- vynikající, vzorný)
Umělecký směr, který vzniká ve Francii v polovině 17.století. Člověk vyznávající klasicismus pokládá antickou kulturu za závazný vzor pro život i pro současnou tvorbu. S rozvojem klasicismu je neodmyslitelně spojeno osvícenství.Osvícenská filozofie vychází z přesvědčení, že člověka i společnost lze zdokonalovat a zlidšťovat výchovou. Osvícený člověk spoléhá zásadně racionalisticky na rozum, klade důraz na řád a normy ve všech oblastech, proto se také v této době hledí ve velké míře na vědu a vědecké myšlení(matematika, fyzika). Příkladné řešení společenských vztahů nalézali osvícenci v Antice. Klade se postupný důraz na výchovu a vzdělání. Dochází ke vzniku nových knihoven, prvních novin, muzeí a různých naučných společností(Královská česká společnost nauk 1774, otevření univerzitní knihovny pro veřejnost1777). V klasicismu se objevují deisté-vychází z toho, že Bůh stvořil svět a pak se o něj přestal starat, tento názor velmi ovlivnil osvícenskou filozofii. V osvícenství se rozvijí umění, rozvoj prozaického románu, divadla, vzdělanosti, výchova společnosti i uměleckou tvorbu v níž se uplatnila fantazie, a to hravá a lidská. Klasicismus vychází z názoru, že se člověk v průběhu dějin nemění, je tedy možné stanovit jeho představy o kráse a pravdě. Krásný je ten, kdo je ukázněný a moudrý. V umění jsou pevně stanovena estetická pravidla.
